První k(l)apka

Seděl jsem shrbeně v polorozpadlým stanu už několik hodin, mušky mě požírali zaživa, zadek jsem měl, jak kdybych právě „prožil středověk“ a přesto se cítil výborně…a ne, nebylo to kvůli středověku. Strnule jsem zíral pár desítek metrů před sebe, kde se v trávě rýsovali tvary padlé srny. Nezdechla únavou ani stářím, stala se kořistí šelmy a řádně načatá zadní kýta útočníka dokonce s velkou pravděpodobností prozrazuje. Šance tu byla vysoká, vyšší než kdy předtím. Počkám si tu na něj!

Čekání je úmorný a hlava bezděčně sjíždí jeden dramatičtější scénář za druhým. Už chybí jen hlavní postava, klapka a akce. Čekal jsem ho(jasně, spíš tajně doufal) ještě za světla, někdy později k večeru, aby se dalo fotit. Bohužel padla tma a já přes noc nevydržel. Do krytu jsem se vrátil brzy ráno a čekal zhruba do devíti, kdy jsem se odhodlal zkontrolovat strh zblízka. Byl tam, stoprocentně tam v noci byl, protože ze srny výrazně ubylo. Svoje divoké představy o snímcích v úžasným podvečerním světle vzali za svý a já vymejšlel, jak ze situace vytěžit maximum.

Později odpoledne jsem na místo činu postavil menší stativ se svou nejstarší zrcadlovkou a o kus dál ukryl kabelem připojený blesk. Závěrku foťáku pak spustím narychlo pořízeným dálkovým ovladačem, se kterým jsem se stejně narychlo seznamoval…alespoň takový byl plán.
Přiznám se, že mému egu částečně polichotil fakt, že se mé předpoklady naplnily a podvečer opět bez výsledku minul. Zároveň jsem se trochu bál, jestli se můj cíl vůbec ještě vrátí. Ještě, než zapadlo slunce, sledoval jsem malou skupinku srnčího pasoucího se dál na horizontu a byli to právě oni, kdo mě pár minut před půlnocí svým štěkajícím alarmem probudili z limbu. Vrátil se! Ve chvílích, které následovali jsem si zoufale uvědomoval několik nepatrných trhlin v mém jinak dokonalém plánu. Tou největší z nich byla „viditelnost“. Tak trochu jsem počítal s tím, že zaregistruji alespoň pohyb, možná obrys blížícího se predátora, bohužel v tomto čase už panovala totální tma a mě nezbylo než spoléhat na zvuky, které by doprovázely očekávané hodování. Byl jsem jako na trní a ptal se sám sebe, jestli jako už? Mám to zmáčknout?? Nebo radši ještě ne??? Abych ho nezradil moc brzy. Třeba o mě už ví a ztratí se bez šance na jediný záběr???? Něco zapraskalo a já….nebojte, nepos*al jsem se…..a já, přestože jsem byl přesvědčen asi jako tehdy, když jsem říkal ANO své budoucí/současné manželce, tak jsem ovladač zmáčknul. V kratičkém osvětlení slaboučkého záblesku jsem jen koutkem oka zahlédl šmouhu flekatého zvířete dost daleko od místa, kam jsem umístil foťák. Tohle nevyšlo. Zabalil jsem to a noční cestou zpátky domů jsem si škubal vlasy a v duchu (ale i nahlas) si na sebe s chutí zanadával.
Tím to haslo. Ten se tam už nevrátí, to by byl blázen, říkal jsem si. Nemá cenu se tam vracet! O hodinu a půl už jsem zase seděl v krytu. Prakticky celý průběh večera až do jedenácté probíhal ve stejném duchu jako den předchozí s tím rozdílem, že viditelnost byla o chlup lepší. Skutečně jsem pozoroval tmavou siluetu rysa, naprosto neohroženě přistupujícího ke své cenné kořisti. Byl jsem si jistej…zmáčknul jsem.
Rád bych zdůraznil, že tohle není příběh o pořízení vysněné fotky! Je to z větší části o promarněný šanci, příběh několikrát „prokaučovanýho“ snímku, ale pro mě neskutečně silnýho zážitku.

Uložit

Uložit

Uložit

5 komentářů

  1. precteno, je to super. Taky bych rad propadnul. Chybi mi jen trochu toho odhodlani. Budu se sem rad vracet, pokud bude neco noveho 🙂
    fotopasticku mame taky…i kdyz klasickou 🙂
    obdivuju tygr tu tygr mánii. Loni jsem si v Indii taky splnil sen. tak hodne stesti…

  2. Anonym

    bude dalsi klapka ? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.